Proč asi přibývá duševně nemocných?

Spousta lidí si myslí, že duševní nemoci neexistují, jakoby mozek byl jediný orgán, který nemůže onemocnět. Na zlomenou ruku věří, ale na duševní nemoci ne. Ale jak by to bylo možné, aby ten nejsložitější orgán nemohl onemocnět? Ne, naopak, dokonce statistiky prokazují, že psychiatricky nemocných po celém vyspělém světě přibývá. Příčin je několik. Tou hlavní je, že se klienti nestydí vyhledat lékaře a tím pádem jsou diagnostikováni. Někdy to vede až do extrému. Můžeme se podívat třeba do Ameriky, kde je diagnóz ještě více a téměř každý má svého psychiatra a psychoterapeuta, a spotřeba psychofarmak je tam mnohem větší než kdekoliv jinde na světě.

Těch nejčastějších duševních poruch, tedy úzkosti a deprese, je více proto, že dříve bychom to řešili jiným způsobem a vůbec by se to do statistik nedostalo. Také tu máme nové diagnózy, které dřív neexistovaly. Dřív to byl prostě karbaník, dnes patologický hráč, kterému můžeme nabídnout léčbu. Z alkoholismu se stala nemoc až v druhé polovině dvacátého století. Hyperaktivní děti byli dřív prostě zlobivé. Dnes mají diagnózu, medikaci a speciální přístup. Takže statistiky vlastně skutečný stav duševního onemocnění v populaci dost zkreslují. Dokazuje to i fakt, že výskyt závažné duševní nemoci typu schizofrenie je po celém světě stabilní (okolo 1% populace). Těch tedy nepřibývá, ačkoliv média to možná prezentují jinak. Co je dokázané, tak více je pacientů s demencí, protože se dožíváme vyššího věku.

Rozvoj deprese a úzkosti úzce souvisí s naším stylem života. Žijeme totiž v konstantním stresu. Psychické obtíže sužují až jednu pětinu populace. Lidé před půl stoletím nebo dříve čelili úplně jiným výzvám, my jsme ve stresu, protože čelíme záplavě informací, máme nejistotu ohledně zaměstnání a financí, ale náš život přímo v ohrožení není. Nehrozí nám, že umřeme na banální chorobu nebo hlady, neohrožuje nás žádný válečný konflikt. Náš život je mnohem pohodlnější než býval, na druhou stranu jsou naše starosti abstraktní povahy, a tudíž se jím i hůř čelí. Když mám hlad, tak je to jednoduše řešitelné - seženu si jídlo. Ale stres z toho, jestli se mnou zůstane manželka nebo mě šéf vyhodí z práce, tak snadno neodbouráme. A právě tahle forma stresu vede k rozvoji psychických potíží.

Další příčina souvisí s globální informovaností. Každý den jsme zavalováni problémy, které by se nás vůbec nemusely týkat. Před dvaceti nebo třiceti lety jsme moc nevěděli, co se děje na druhém konci světa, ale teď jsme tím vším zavaleni a stres z toho se v nás hromadí. Časem se to klidně může projevit formou nějaké úzkostné poruchy. Ideální by bylo nečíst noviny a nesledovat zprávy, ale to jde jen těžko. Jsme samozřejmě zvědaví. Ale i tak by neškodilo je číst méně nebo na nějaké období přestat. Negativními zprávami si totiž kazíme svůj poklidný každodenní život. Necítíte, jak ve vás narůstá napětí, když se dozvídáte o katastrofách, válečných konfliktech a vidíte smrt téměř v přímém přenosu? Zbytečně a neúčelně si tím vyčerpáváme kapacitu na to, abychom se vyrovnali s našimi osobními problémy, a pak už nezvládáme věci, které nás potkají. Pak vám někdo vynadá anebo vám ujede autobus a vy se zhroutíte.

Další věc, která přispívá k výskytu psychických potíží je dlouhodobý trend zkracování doby spánku. Před sto lety se průměrně spalo devět hodin, dnes sedm. Ale ta naše potřeba spánku je pořád stejná. Chronická nevyspalost také vede k výskytu úzkostí. Stresové potíže souvisejí i s tím, že změny ve společnosti se neustále zrychlují. Tím pádem si rodiče méně rozumějí s dětmi a prarodiče s vnoučaty, protože jejich svět úplně jiný a vlastně nemají co sdílet. Mění se hodnoty a ty co vyznávaly starší generaci, jsou dnešní mládeži k smíchu. Dříve takové rozdíly mezi generacemi nebyly a určité postoje se tradovaly i po staletí. Samozřejmě to ještě neznamená, že byli lidé šťastnější.

Ono je to tou rodinou vlastně dvousečná zbraň - jakmile se v rodině objeví duševně nemocný člověk, může tím jeho okolí dost trpět. pacient s obsedantně kompulzivní poruchou do svých rituálů zapletl celou rodinu. Všichni se museli neustále mýt a pětkrát denně převlékat a teprve když oni řekli dost, tak teprve poté ten člověk vyhledal odbornou pomoc. Nebo pacienti s panickou poruchou a agorafobií, kteří se bojí o život a nevycházejí. Okolí jim rádo pomůže, ale v určitý okamžik taky řekne dost. A to je nakonec dobře. Protože čím více lidí vyhledává odbornou pomoc, tím víc se jich vyléčí!

A také hodně záleží na tom, kde člověk s nějakým duševním onemocněním žije. Třeba pacienti se schizofrenií v zemích tzv. třetího světa mají mnohem lepší prognózu i přesto, že léky tam jsou méně dostupné, protože žijí ve velké venkovská komunitě, a ta se o ně postará. Vzpomínáte na roli obecních pasáčků? To je podobný příklad. Duševně nemocní tu byli, ale našlo pro ně uplatnění a mohli fungovat. Zatímco dnes v naší moderní společnosti prostě neobstojí. Je tedy vůbec reálně, aby existoval duševně zdravý jedinec? Ano, určitě, jsou kolem nás. Žijí zdravě, mají krásnou rodinu, jsou úspěšní v práci a ještě hrají na klavír a dělají triatlon. Ale je jich čím dál tím měně. Pojďme se od nich učit, jak to dělají!