Recenze
V této sekci vám přinášíme recenze na knížky, které se týkají pomoci lidem se zkušeností s duševním onemocněním.
Mám to o sobě říct?
Autor: Anita Hubner
Nakladatel: Portál
Kód: 317479096
ISBN: 978-80-262-1870-8
Rok vydání: 2022
Jazyk: Čeština
Vazba: Knihy - paperback
Počet stran: 248
Anita Hubner je psycholožka, která se zaměřuje na boj se stigmatem spojeným s duševními nemocemi. V organizaci, kterou založila, pomáhá takto znevýhodněným lidem nacházet si práci. V Nizozemsku působí také jako žádaná lektorka a moderátorka. Když jí bylo 21 let, vyslechla si od psychiatra, že s psychózou se už neuzdraví, že je nereálné mít placenou práci a že její nejlepší budoucnost je chráněné bydlení. Ale Anita svého psychiatra neposlechla. Místo toho dostudovala psychologii, našla si práci, napsala knihu, vdala se a jejím životním posláním se stal boj proti stigmatizaci v psychiatrické péči. Jejím nejsilnějším nástrojem je teď vlastní příběh a ochota o něm otevřeně mluvit. Kniha je rozdělená na sedm částí. V nich se dozvíte, co to je stigma a jaké jsou jeho následky, získáte návod ve třech krocích, podle kterého se můžete řídit, pokud se rozhodnete o své psychické nemoci říct svému okolí, zjistíte, co je sebestigmatizace a jak o své nemoci mluvit v práci či na různých schůzkách. Co musím ocenit, je pasáž o tom, jak je to v České republice, která doplňuje každou kapitolu. Obohacující jsou i zkušenostmi pacientů a členů iniciativy Na rovinu. Autorka se opírá o metodu HOP (Honest, Open, Proud; vyvinuta ve Spojených státech s cílem pomoci pacientům se sdílením své diagnózy), kterou se snaží čtenáři zprostředkovat. Díky Národnímu ústavu pro duševní zdraví (NÚDZ) je dnes už adaptována i pro české prostředí. Pozornost hlavně dvěma oblastem života – a to jak mluvit o své nemoci v pracovním prostředí (např. na pohovorech, mezi kolegy, atd.) a jak moc být otevřený v osobních vztazích (na první schůzce, s cizími osobami, atd). Ústřední myšlenkou je sdílení svého příběhu s okolím, což vám možná může připadat jako banální problém. Prostě to řeknu a je to. Jenže tak jednoduché to není. Každý, kdo si nějakou zkušeností s duševní nemocí prošel, se v jistém momentu začne zamýšlet nad tím, komu pravdu o své diagnóze sdělit a komu ne. Myslíte, že lidé nemají předsudky? Mýlíte se! Ruku na srdce: svěřili byste své dítě do péče někoho, kdo prošel psychózou? Nebo ho zaměstnali ve své firmě? A nejde jen o postoj laické veřejnosti. Stigmatizace se často dopouští i sami pomáhající profesionálové. V knize se dočtete, proč se to stává. Kniha byla měla být proto pro profesionály a studenty v oblasti péče o duševní zdraví a povinnou četbou, už proto že jim nabízí nabízí pohled očima skutečné pacientky a zároveň psycholožky. Je tak šance, že zasáhne na správném místě a třeba se časem stigmatizace ze strany těch, co mají pomáhat, už nedočkáme. Troufám si tvrdit, že zatím nikde jinde není toto lépe zpracované. Protože má autorka vlastní zkušenosti s duševním onemocněním, vyznačuje se její kniha autenticitou a je plná empatie. Autorka zkrátka ví, co prožíváte a jak se cítíte, a dává praktické rady, které vám v případě, že jste ve stejné situaci, opravdu pomohou. Zmiňuje však nejen výhody toho, že o sobě řeknete pravdu, ale shrnuje i rizika, která to přináší. V knize se nacházejí i cvičení, při jejichž vyplňování lépe poznáte sami sebe. Cílem těch cvičení je, aby se v maximální míře zapojili do společnosti a fungovali nezávisle. Autorka dává praktické rady, v jaké míře o své nemoci hovořit a jak se vypořádat se stigmatem, které člověku dává nejen společnost, ale i on sám. Tím dává lidem s tímto problémem naději. Kniha pro ně může být užitečným průvodcem, který jim pomůže se zapojením do společnosti. Ocení ji ale i lidé, kteří znají někoho duševně nemocného a chtějí více pochopit to, co prožívá. Úryvek z knihy (audio) https://www.facebook.com/watch/?v=5928513233826933 Cvičení 1 Výhody otevřeného sdělení na pracovišti: - úleva, už není potřeba nic skrývat, - můžete se dohodnout, že se Vám praví pracovní podmínky, - prevence selhání - zlepšení vztahů - můžete být sami sebou - zlepšení vlastního fungování Nevýhody otevřeného sdělení na pracovišti: - diskriminace: pomluvy,ošklivé vtipy - stigmatizace: odmítnutí při přijímacím řízení, výpověď, nižší plat, neprodloužení smlouvy. - dívají se na Vás jako na finanční riziko. Přidali byste něco? Ne? Tak nyní zkuste podobně vypracovat výhody a nevýhody zamlčování své nemoci na pracovišti! Nápovědu najdete na str. 113. Cvičení 2: Banální situace - usednete na křeslo v kadeřnictví a pracovnice se Vás s milým úsměvem zeptá: "Máte dnes volno?" Je dopoledne, běžný pracující občan právě hákuje, ale Vy jaksi... ne. Co odpovíte? Obvykle je to totiž naprosto nevinná otázka a toho, kdo ji pokládá, ve skutečnosti ani nezajímá, jak strávíte svůj den, ptá se jen tak ze zdvořilosti. Pokud je však Vaše realita taková, že nemáte práci kvůli duševnímu onemocnění, což Vám opravdu umožňuje zajít si v běžné pracovní době ke kadeřníkovi, zapůsobí na Vás taková otázka úplně jinak. Jak byste reagovali? Odpovíte prostě "ano, dnes mám volno", nebo byste přeci jen cítili nutkání vysvětlit proč? Případně byste to nechali být a o práci čerpali odpovědi z předchozího zaměstnání, ale jinak zůstali zdrženliví? Nebude to sice úplná pravda, ale ne každý musí vědět všechno a Vy nemáte náladu na nepříjemnosti nebo složitý rozhovor, že? Je už tak dost bolestivé, že nemáte práci. Nemáte chuť o tom mluvit? Už jen při pouhém pomyšlení Vám v krku dělá knedlík? O tomto tématu se přece raději bavíte s lidmi, které znáte a kterým důvěřujete. V kadeřnictví jste zákazník (zákaznice) a jdete tam proto, abyste si nechali pěkně ostříhat vlasy. Nejste v kostele u zpovědi. A kadeřníci (kadeřnice) většinou rychle přestanou mluvit, když mlčíte. Takže, jakou taktiku zvolíte? Nápovědu, jak situaci "otočit" a další vyptávání odvrátit, uvádí autorka na str. 134.
Temná stránka hledačů světla
Autor: Debbie Fordová
Nakladatel: Mladá fronta
ISBN: 978-80-204-5530-7
Rok vydání: 2019
Jazyk: Čeština
Vazba: Vázaná
Počet stran: 160
Mezinárodně uznávaná americká terapeutka Debbie Fordová, která v minulosti úspěšně zvítězila nad vlastní dlouholetou závislostí na drogách, nachází vysvětlení v koncepci tzv. temných stránek. Každý máme své světlé, ale i temné stránky a to dohromady tvoří celek. Jenže ty špatné stránky nechceme vidět a ani přijmout. To, co nás na druhých rozčiluje, tak takové vlastnosti u sebe vlastně potlačujeme. Jenže nikdo z nás není tak dobrý, jak by si přál. Máme-li problémy se svým okolím, znamená to, že se neumíme smířit s vlastními „negativními“ vlastnostmi a mrháme energií na odsuzování ostatních – místo toho, abychom je pochopili. Takovým postojem se však vzdalujeme možnosti žít naplno a svobodně. Já si vždycky vzpomenu na scénu z fantasy románu Čaroděj Zeměmoří geniální americké spisovatelky Ursuly le Guinové, kdy musí hlavní hrdina Ged obejmout svůj vlastní stín, jinak mu hrozí, že před ním bude navždy prchat až na kraj světa... Postuláty Fordové vychází z jungiánského pojetí osobnosti jako persony a stínu, přičemž stín je stejně důležitý jako persona, kterou vystavujeme na odiv. Nechme stíny vyjít na světlo, a nebudou škodit. Kniha obsahuje hodně skvělých myšlenek a hlavně srozumitelné návody na vizualizace - skvělé je třeba cvičení s autobusem. Představte si autobus plný lidí různh věku i vzezření. Každý cestující představuje určitý aspekt, vlastnost, která může člověkovi přinést zvláštní dar. Ač vypadá na první pohled odpudivě, neměl by se tím člověk nechat zmást a odmítat ho. Ne, musí otevřít svou mysl a zjistit, co se může od "cestujícího" naučit nebo o sobě dozvědět. Třeba tak, že s nějakým cestujícím vystoupí a půjde si popovídat. A postupně se takto seznámí se všemi v autobusu... To je naše temná stránka, stíny, které musíme přijmout. Potom "hlasy" našich nepřijatých vlastností, které konečně vpustíme do svého vědomí, přinesou vyrovnanost a harmonii s našimi přirozenými rytmy. Obnoví naši schopnost vyjasnit si své zdroje a osvětlit smysl našeho života. Je to opravdu skvělá kniha pro ty, kteří na sobě chtějí pracovat. Cvičení jsou za každou kapitolou. Postupně nám pomáhají nám zjistit to, čím jsme, čím bychom mohli a chtěli být. Můžeme zjistit jaké všechny emoce máme potlačené, jaké vyplouvají na povrch a nebo se naopak skrývají v našem podvědomí. Je tedy pravda, že člověk má tendenci knihu nejdříve zhltat, takže se k cvičení vrací až po přečtení celé knihy. Ale jde to dělat i tak, že si třeba s kamarádkou nebo ve skupině čtete jednotlivé kapitoly a děláte cvičení postupně. Nejen, že vás to může dobře vést a povzbuzovat v dalším úsilí, ale také obohacovat, když vidíte, jak se stejným problémem zápolí někdo druhý a jaká volí řešení. Tak co něco zkusit rovnou? Tady jsou tři jednoduchá cvičení: 1) Jeden týden si vímejte svých soudů o ostatních lidech. Kdykoliv jste pohoršení chováním někoho jiného, napište si vlastnost, která vás na něm na ní nejvíc rozčílila. Napište si jakýkoliv názor, jaký máte na lidi, kteří jsou vám nejbližší. Přesvěčte se, že do toho zahrnujete své přátele, rodinu i spolupracovníky. 2). Posaďte se před zrcadlo a opakujte každé slovo ze svého seznamu: "Já jsem (vlastnost)". Opakujte to, dokud energie nashromážděná ve slově nezmizí. Toto cvičení neselže, pokud jste rozhodnutí vlastnost přijmout. Pokud se vzpíráte a cítíte hněv či vztek na někoho, kdo má tuto vlastnost, posaďte se na nějakou dobu mimo zrcadlo a napište této vlastnosti nenávistný dopis. Napište všechno, co vás napadne. Dokonce, i když vás to přivede k pláči, vytrvejte. Po chvíli si uvědomíte, že náboj, který pro ta slova měla, sám od sebe zmizel. 3) Použijte stejný seznam, zkuste určit chvíle ve svém životě, kdy jste tyto vlastnosti projevili. Pokud nedokážete na žádný takový okamžik přijít, pak se zeptejte někoho jiného, za jakých okolností by si myslel, že byste mohli takové vlastnosti projevit. Mohl by někdo jiný říct, že jste nositelem této vlastnosti? Napište si odpovědi vedle každého slova. A pokud by vám víc pomohlo myšlenky autorky slyšet, je k dispozici i audiokniha: https://www.youtube.com/watch?v=UrrdCkTHlWA
Ženy, které jedí ve svitu Luny
Autor: Anita Johnston
Nakladatel: Michal Rybka-RYBKA PUBLISHERS
Kód: 312942277
ISBN: 978-80-87067-33-8
Rok vydání: 2011
Jazyk: Čeština
Druh: Kniha
Vazba: Vázaný
Počet stran: 248
Ačkoli kniha Ženy, které jedí ve svitu Luny, kterou napsala Anita Johnstonová, pojednává o poruchách příjmu potravy, není zdaleka jen o nich a není určena pouze těm, které se s některou z forem této poruchy potýkají. Je věnována všem ženám, které mají zájem prohloubit si sebevědomí, napojit se na své vnitřní vědění, žít v harmonii se svým tělem a změnit svůj vztah k jídlu. Je skvělým průvodcem na cestě znovuobjevování ženství a intuice. Promlouvá k nám o hladu a o jeho různých podobách, osvětluje, jak důležité je naučit se je rozlišovat, protože jen tak budeme schopny najít tu pravou potravu, po níž prahneme a přestaneme hladovět a strádat. Poruchy příjmu potravy se v poslední době rozšířily jako epidemie. Ideálem ženské krásy je chlapecká postava s velkými prsy, bez oblin, s nula procenty tuku. Jen málo žen a dívek je spokojeno se svým tělem, a proto s ním zápolí a stává se jejich nepřítelem. Čím to? Žijeme ve společnosti, která potlačuje typicky ženské aspekty plodnosti a hluboké moudrosti spojené s přírodními cykly. Jak trefně poznamenává Anita Johnstonová, dnešní žena je jako kulatý kolík, který se pokouší zapadnout do hranatého otvoru… Ženy, které se s některou z poruch příjmu potravy potýkají, jsou považovány za nemocné, za „vadné zboží”, které je třeba „opravit”. Poruchy příjmu potravy zdaleka nepramení jen z posedlosti dívek nebo žen mít postavu modelky a jejich příčiny nelze redukovat na pouhou otázku jídla.Zajímavé je, že autorka vnímá ve všech životních příbězích svých klientek určitého společného jmenovatele - je to všeprostupující pocit, že nikam nezapadají, nepatří, že nevnímají věci stejným způsobem jako ostatní, že jsou "ztracené existence", které se nedovedou přizpůsobit. Nejdříve to ale byly dívky, schopné vidět neviditelné, číst mezi řádky a vycítit, když bylo v rozporu to, co se říká a co se dělá. Jenže její okolí tento "talent" neoceňovalo, naopak, mnohdy se jím cítili ohroženi, a tak dívka došla k závěru, že je něco špatně s ní. Začala hledat něco, co by zmírnilo její nepohodlí a ztlumilo její citlivé vnímání, a někde tady jsou kořeny obsese jídlem. Díky citlivému přístupu autorky, jejímu moudrému vhledu a jasnému a srozumitelnému výkladu odhalíme kořeny poruch příjmu potravy, porozumíme jejich fungování a zjistíme, že dokonce mají svůj účel. Pokud se může dívka či žena soustředit na počítání kalorii a trápit se každým kilem, dokáže zapudit své pocity, hlubší trápení a vnitřní strachy. Prostě jí připadá, že problémy s jídlem jsou jednodušší než jiné problémy v životě. Stačí držet dietu a zhubnout a všechno se vyřeší. Navíc diktát médií ve společnosti posedlé štíhlosti tyto představy jen podporuje. Jenže ono to tak jednoduché není a když se hubnutí nedaří, propadá žena představě, že je neschopná, že nemá dostatek vůle, a tak o sobě začne pochybovat, nebo se dokonce nenávidět. Autorka nám ukazuje, jak můžeme nahlédnout všechny souvislosti z širší perspektivy. Je psaná velmi poutavě a zároveň neopomine nic zásadního k uzdravení z destrukce poruch příjmu potravy. Je to jediná kniha, o kterém vím, že tuto problematiku odhaluje ženským stylem. Což je v tomto případě extrémně přínosné, protože poruchy s jídlem nejsou ve skutečnosti o jídle, ale hlubších tématech duše. A právě potlačení ženské stránky, jejího projevu, je jedním z častých skrytých důvodů. Tato kniha vede ženy k znovuobjevení toho kdo jsou, s obrovským soucitem, láskou a hravostí - i skrze příběhy. Knihu zaručeně přečtete jedním dechem! Nevěříte? Kouzelná je právě forma vysvětlování podstaty problému na pohádkách, dávných příbězích i mýtech. Za příklad poslouží třeba švédská pohádka vypráví o zlém černokněžníkovi a jeho plášti, který symbolizuje moc dominance. Nebo japonská pohádka o stařence šibalce, které se rozkutálely rýžové koláčky. Stará bantuská lidová pohádka vypráví o velkém hladomoru v Africe a snaze všech zvířat najíst se z kouzelného stromu, znají-li jeho jméno. Příběhy samozřejmě nelze brát doslovně, ale pokud se podaří do nich ponořit hlouběji a nechat je volně proplouvat svou duší, objevíte pravdu, kterou v stou nesou, pravdu, která odráží náš osobní zápas a může odhalit řešení nesnází. Autorska ženám doporučuje, pokud chtějí osbobodit od zápasu s jídlem, musí se naučit jazyk metafory. Hlad v metaforickém jazyce může představovat pestrou škálu pocitů, potřeb a tužeb. Existuje celá řada příklad, jak nám naše tělo v jazyce metafor promlouvá - bolest za krku může symbolizovat "tíhu" na ramenou, jistě známe třeba výraz "zlomené srdce" nebo všechny občas něco "cítíme v kostech". K uzdravení z PPP je nezbytné, aby žena objevila hluší významy svého hladu. Hra se symbolickými význam,y jídla může napomoci odhalit nepříjemné pocity, které žena z nějakého důvodu vytěsnila z mysli. Pokud žena cítí, že prahne po určitém jídle, ale fyzicky nepociťuje hlad, pak je to nejspíš něco, co má být naplněno. Ženy, které dychtí po sladkostech, mohou ve svém životě postrádat "sladkost", tedy něhu a přívětivost, chuť na kořeněné jídlo může ukazovat na potřeabu intelektuální či emocionální stimulace. Toto jídlo si žena nemá zakazovat nebo ho s provinilým pocitem narychlo zhltnout, ale naopak, má si ho vychutnat, jíst velmi pomalu a uvědoměle, vychutnávat si ho a s každým soustem se ptát: "Co mi na tomto jídle tak chutná? Jaké jeho vlastnosti mě tolik lákají? Jaké vzpomínky ve mně vyvolává?" Velice zajímavá a přínosná kniha v oblasti seberozvoje ženy. Kniha sice primárně vysvětluje možné důvody (nejen) poruch příjmů potravy, ale zároveň ukazuje skrytá místa naší duše, které se někdy snažíme potlačovat, a která nám mohou pomoci v nabytí vnitřní pohody a rovnováhy. A netýká se to jen stravování, ale například uvědomění si vlastní hodnoty. Kniha je díky tomu užitečná nejen pro ženy, které se potýkají s potížemi s jídlem, ale které hledají vlastní sebehodnotu. Kniha obsahuje i celou řadu "cvičení", které čtenářky vedou k tomu, aby se opravdu uzdravily - mentálně ale i svou ženskou duši. Bez toho to zkrátka nejde. Pojďme na malou ukázku: Otázka: Co mám tak ráda na zmrzlině stracciatella? Odpověď: Mám ji ráda, protože je tak lahodně hebká, sladká a krémová." Ptázka: Mám poit, že můj život je teď příliš "drsný", že v něm chybí "sladkost" a něha? Pokouším se věci uhladit, být "sladší"? Otázka: Procházím ted krušným obdobím v manželství a přála byh si, aby se můj manžel tolik nerozčiloval a nebyl tak vzteklý. Stále myslím na to, že kdybych byla "sladší" a milejší, pak by se možná tak často nezlobil." Otázka: Co jiného mám ještě ráda na stracciatelle?" Odpověď: Mám ráda krupání čkooládových vloček a v kontrastu s hebkostí a krémovostí zmrzliny." Otázka: Snažím se usmířit svůj vztek na manžela svou toutou být milá a sladká? Odpověď: Myslím, že je mi nepříjemné vyjdařovat svůj hněv, protože manžel má dojem, že jsem příliš protivná a kousavá. Schválně si to vyzkoušejte! Změny nejen ve vyjadřování, ale i v myšlení se brzy dostaví. Vřele doporučujeme tuto knihu všem ženám. Je skvělá i pro matky dcer, které začínají blbnout s jídlem, pro ženy, které se chtějí držet pod kontrolou a své jídlo a tělo ovládnout. Skutečná perla.
Jak překonat strach z veřejného vystoupení
Autor: Janet Esposito
Nakladatel: Grada
ISBN: 978-80-247-3680-8
Rok vydání: 2011
Jazyk: Čeština (překlad Ivana Sýkorová)
Vazba: měkká / brožovaná
Počet stran: 160
Kniha Jak překonat strach z veřejného vystoupení od Janet Esposito je mimořádným průvodcem pro každého, kdo se někdy ocitl paralyzován obavami z mluvení před lidmi. Autorka se s tématem vyrovnává s obdivuhodnou upřímností a otevřeností, což dává čtenáři pocit, že jeho strach není neobvyklý ani nepřekonatelný. Její schopnost jít k jádru věci, aniž by se utápěla v zbytečných komplikacích, dělá z této knihy praktický a snadno pochopitelný návod. Jednou z největších předností knihy je její praktické zaměření. Esposito nenabízí jen teoretické rady, ale konkrétní techniky a cvičení, které může čtenář okamžitě vyzkoušet. Každý tip působí realisticky a přístupně, takže kniha nesklouzává k nereálným slibům ani k přehnané motivaci. Naopak, její doporučení jsou ukotvena v každodenní realitě a dají se snadno aplikovat nejen na velká veřejná vystoupení, ale i na běžné situace, kdy člověk potřebuje sebevědomě vyjádřit svůj názor. Dalším klíčovým aspektem knihy je upřímnost autorky. Esposito čerpá z vlastních zkušeností a dokáže se vcítit do čtenářů, kteří si procházejí podobnými strachy. Její tón je podpůrný a povzbudivý, což pomáhá odbourat pocit izolace, který lidé trpící tímto druhem úzkosti často zažívají. Zároveň je však přímá a nebojí se nastínit i hlubší příčiny problému, což čtenáři umožňuje lépe pochopit, odkud jeho obavy pramení. Jak překonat strach z veřejného vystoupení je kniha, která se nesnaží být zázračným receptem, ale nabízí čtenářům nástroje, jak si postupně vybudovat pevný základ pro zvládnutí svých obav. Její hloubka, upřímnost a praktičnost ji činí ideálním průvodcem na cestě k většímu sebevědomí a klidu při mluvení před publikem. Kniha si uchovává svou svěžest a hodnotu právě díky své schopnosti propojit osobní vhledy s praktickými radami. Není jen o tom, jak přežít veřejné vystoupení, ale o tom, jak změnit svůj postoj a přeměnit stresující situace v příležitosti k růstu. Čtenář si z ní odnese nejen lepší zvládání strachu, ale také cenné lekce o sebevědomí, vyrovnanosti a sebedůvěře. Ukázka: V souvislosti s vystoupeními na veřejnosti vycházíme z negativních názorů a vytváříme si negativní předpoklady. Těmto negativním myšlenkovým vzorcům máme tendenci pevně věřit, protože jsme výrazně emocionálně ovlivněni silným strachem. Musíme rozpoznat a konfrontovat způsoby zkresleného vnímání, které ovlivňují naše mínění o sobě i o druhých v souvislosti s veřejnými vystoupeními. Je potřeba, abychom si osvojili nové, dospělé a racionálnější názory a předpoklady, které se zakládají na objektivní realitě. Tak aktivujeme dospělou část své osobnosti. Zůstaneme-li ve spojení se svým dospělým já, dokážeme naplno uplatnit své schopnosti a silné stránky. Když nás ovládá silný strach, naše jednání vychází z naší vyděšené dětské části osobnosti, která je přesvědčena, že strach je podstatněný, stejně jako malé dítě věří, že ve skříni jsou strašidla. Musíme zastavit kritizující vnitřní hlas, který podlamuje naše sebevědomí i víru v naše schopnosti. Místo toho bychom měli naslouchat laskavému rodičovskému hlasu, který nám dodá pocit bezpečí, nabídne nám podporu, pochvalu, povzbuzení a soucit. Například: Neboj se, to zvládneš. Nic zlého se ti nestane. Postarám se o tebe. Mít strach je v pořádku. Budu tu s tebou a pomůžu ti. Nejsi v tom sám/sama. Máš právo vyjadřovat své názory a vystupovat před ostatními. Udělej to, jak nejlíp umíš, to úplně stačí. Nikdo nečeká, že budeš naprosto dokonalý/dokonalá. Lidé v publiku nejsou žádné příšery. Jstou to obyčejní lidé jako ty, jako kdokoliv jiný. Chtěji slyšet, co si myslíš a co jim chceš sdělit. Váží si tě a mají tě rádi. Jsi v bezpečí. Nikdo ti neublíží. Skvěle se ti to povedlo! Věděla jsem, že to zvládneš!
Debordelizace hlavy
Autor: Ivo Toman
Nakladatel: TAXUS International
ISBN: 978-80-260-8247-7
Rok vydání: 2009
Jazyk: Čeština
Vazba: měkká / brožovaná
Počet stran: 192
Kniha Debordelizace hlavy od Iva Tomana je inspirativním a praktickým průvodcem, který pomáhá čtenářům zorientovat se ve vlastním chaosu myšlenek a najít cestu k efektivnějšímu a spokojenějšímu životu. Ivo Toman, známý svou otevřeností a schopností pojmenovat věci bez příkras, přináší ve své knize rady a strategie, které čtenáře nenásilně vedou k lepšímu pochopení sebe sama a svých vnitřních procesů. Jeho osobní úspěchy, včetně statusu uznávaného odborníka na osobní rozvoj, motivačního řečníka a autora několika bestsellerů, dávají knize váhu a důvěryhodnost. Co na knize zaujme na první pohled, je její nekompromisní přístup. Toman jde přímo k jádru problému, aniž by se utápěl v zbytečných frázích. Jeho styl je jasný, přímý a často prošpikovaný humorem, což činí čtení nejen užitečným, ale i zábavným. Každá kapitola nabízí praktické rady, jak zvládnout přetížení informacemi, neustálé odkládání důležitých věcí nebo pocity zahlcení. Autor čerpá nejen ze své profesní praxe, ale také z osobních zkušeností, což textu dodává lidskost a autentičnost. Velkou předností knihy je její praktická aplikovatelnost. Toman nabízí konkrétní techniky, které může čtenář okamžitě začlenit do svého života. Nejde o složité teorie, ale o jednoduché a efektivní kroky, díky nimž je možné si „uklidit v hlavě“ a vytvořit prostor pro důležité věci. Zároveň autor motivuje k tomu, aby si každý našel vlastní cestu a přístup, který mu nejvíce vyhovuje, čímž kniha osloví široké spektrum čtenářů. Debordelizace hlavy má také velký potenciál pomoci lidem, kteří se potýkají se stejnými problémy jako autor – od poruch pozornosti až po zvládání chaosu v každodenním životě. Toman se nestydí mluvit o svých vlastních bojích a neúspěších, což dává čtenářům pocit, že nejsou ve svých starostech sami. Sdílení jeho zkušeností inspiruje k tomu, aby čtenáři přestali vnímat své slabiny jako překážky a začali je chápat jako výzvy, které lze zvládnout. Kniha je nejen praktickým návodem, ale i motivačním dílem, které pomáhá najít sílu ke změně. Je to čtení, které zanechá stopu – ať už v podobě konkrétních nástrojů pro zlepšení produktivity, nebo hlubšího pochopení vlastního myšlení. Ivo Toman tímto dílem potvrzuje svou pověst jednoho z nejvýraznějších autorů v oblasti osobního rozvoje a ukazuje, že i chaos v hlavě lze zvládnout s odhodláním a správnými nástroji. Ukázka: Síla otázek Proč zrovna já mám takovou smůlu? Proč zrovna já musím žít s takovým troubou? Proč se takový průsvih musí stát zrovna mně? Co jsem komu udělal/a, že zrovná já musím mít tak zlobivé děti? Proč jsem takový blbec? Proč se to pokazí zrovna u mě? Otázky, které si sami kladete, vás mohou oslabovat nebo posilovat. To určuje vaši budoucnost. S trochou trpělivosti dokážete "přenastavit" svá podvědomá základní přesvědčení a podle toho bude mluvit sami se sebou. Namísto sebekritiky si začněte fandit a mluvte sami se sebou kladně. Ke správné samomluvě patří i to, že přestanete kritizovat a hodnotit druhé lidi. Prostě zbytečně neřešte, co dělají lidé kolem vás. Princip je jednoduchý: když kritizujete, máte negativní myšlenky. Lidská nervová soustava totiž nerozlišuje mezi skutečným zážitkem a představou toho zážitku. A co se týká zážitku, rozhodující jsou emoce s tím zážitkem spojené. Záporné emoce vám nijak nepomohou. A naopak, čím kladnější emoce spojujete sami se sebou, tím lépe. Úspěšní lidé se ptají lépe a dostávají i lepší odpovědi: Proč zrovna já mám takové štěstí? Proč zrovna já mám tak skvělého životního partnera? Jak já to dělám, že mi všechno vychází? Není to úžasné, že mám tak skvělé děti? Proč jsem tak milá/chytrá/hezká? Jak je možné, že mi všechno hezky funguje? Začněte se svým podvědomím mluvit, jako byste mluvili se starým přítelem. Podvědomí není váš otrok, ale přítel. K přátelům máte respekt. V případě nátlaku se podvědomí bude chovat jako vzdorovité dítě. Prožíváte-li nepříjemný pocit, změňte obsah samomluvy. Také pomůže změna držení těla, výrazu tváře, dýchání, svalového napěti apod. To vše ovlivňuje naše pocity a jednání. Použijte tělo jinak a budete mít jiný pocit. A dejte si pozor na sílu slov. Je obrovská a každá myšlenka je ve skutečnosti jistá síla. Mluvte proto o sobě jen pozitivně a nepodceňujte se. Je nemožné mít špatné myšlenky a zároveň se cítit dobře.
Život na houpačce
Autor: Martina Kulhánková
Nakladatel: Rosier
ISBN: 978-80-88467-18-2
Rok vydání: 2022
Jazyk: Čeština
Vazba: měkká / brožovaná
Počet stran: 232
Kniha Život na houpačce pod redakcí Martiny Kulhákové je fascinující sbírkou 22 příběhů osob, kteří trpí hraniční poruchou osobnosti. Na stránkách této knihy čtenář nachází neobyčejně autentické výpovědi, které odkrývají radosti, výzvy i smutky, jež každodenní boj s touto diagnózou přináší. Zpověď autorů jednotlivých příběhů je nesmírně upřímná a otevřená, což dává knize jedinečnou hloubku a lidskost. Velkou hodnotou knihy je její autentičnost. Ačkoli se skládá z příběhů a reflexí, její obsah má překvapivě motivační účinek. Čtenáři, kteří mají stejnou diagnózu, mohou načerpat inspiraci, jak přistupovat k vlastním životním výzvám, ať už se týkají osobních vztahů, kariéry, nebo vnitřního rozvoje. Kniha vyniká i svou schopností jít k podstatě věcí. Texty se nezabývají povrchními detaily, ale směřují přímo k jádru témat, jako jsou vyrovnávání se s neúspěchem, odmítáním ostatních, hledání smyslu, nebo práce na sobě samém. Nechybí ani empatický pohled těch, kteří se snaží "hraničářům" pomoci, tj. přátel, rodičů, kolegů v práci. Kniha Život na houpačce je i výjimečným čtenářským zážitkem, který osloví každého, kdo se ocitl v podobné situaci - vyslechl si diagnózu HPO. Její poselství o odvaze, autenticitě a přijetí změny je nejen inspirující, ale i prakticky využitelné. Tato kniha je příkladem literatury, která dokáže léčit a povzbuzovat, aniž by ztratila na své lidskosti a opravdovosti. Čtenář si z knihy odnese pocit, že jeho prožitky nejsou nenormální ani nepochopitelné. V příbězích autorů často najde odraz vlastních pocitů, což přináší úlevu a uklidnění. Zároveň mu kniha nabízí inspiraci, jak se s těmito situacemi vypořádat – ať už jde o drobné krůčky nebo velké změny v přístupu k životu. Kniha Život na houpačce může být pro lidi, kteří procházejí podobnými zkušenostmi, doslova záchytným bodem. Její upřímnost a otevřenost vytváří prostor, kde se čtenář necítí osamocený ve svých emocích a obavách. Každý příběh přináší nejen sdílení těžkostí, ale také náznak cesty ven – ukazuje, že i ty nejtěžší chvíle mohou být příležitostí k růstu a pochopení sebe sama. Zároveň nezastírá, že překážky často kladou lidé, u kterých bychom to čekali nejméně - třeba i lékařů, kteří vykazují neznalost či nezájem. Nepomáhá ani obraz osob s duševním onemocněním, který vytváří současná média. Díky různorodosti příběhů kniha nenutí čtenáře, aby následoval jediný správný způsob řešení. Naopak mu umožňuje najít si to, co s ním rezonuje a co může použít v každodenním životě. Rozhodně však nechce být vnímána jako návod k sebepoškoování či páchání jiných forem sebedestruktivního jednání. Samotné čtení knihy může mít terapeutický efekt. Sdílené zkušenosti probouzejí empatii a naději, že i těžké období má svůj smysl a že život s HPO se dá prožít plnohodnotně. Kniha pomáhá čtenářům lépe porozumět sami sobě, svým emocím a tomu, co může pomoci. Je to kniha, která podporuje, povzbuzuje a připomíná, že na život na houpačce není sice žádný med, ale že nejsme nikdy sami. Ukázka: A jak se to začalo lámat? Jednoho podzimního dne jsem potkala po dlouhé době kamaráda psychiatra. Po vysazení všech léků jsem totiž ke svému doktorovi chodila jsem sporadicky na injekce Apaurinu při záchvatech (což bylo někdy i 5x týdně). Kamarád si můj příběh vyslechl a seznámil mě s diagnózou hraniční poruchy osobnosti. Přečetla jsem si všechnu dostupnou literaturu, nastudovala si materiály a najednou to do sebe všechno začalo zapadat. Pamatuju si, že se mi tehdy strašně ulevilo, že všechny ty pocity nejsou nějaká fantasmagorie, ale že je to prostě výlučná přecitlivělost nervové soustavy a že se z toho můžu při dobré medikaci a velké snaze dostat (co mi ale tehdy kamarád neřekl, je, že těch případů s dobrým koncem je menšina). Byla mi nasazena příslušná medikace a začala jsem zase chodit na terapie. Po každém sezenní jsem byla plná odvahy a síly něco změnit a pracovat na sobě, ale po cestě domů to ze mě vždycky vyprchalo. Chtělo to opravdu hodně úsilí a času uvědomit si, že si to musím přenastavit v hlavě, že sebeláska je velmi důležitá a že se za mě nikdo neuzdraví, nikdo to za mě neudělá, jen já sama. Díky kolegovi ze studií jsem sehnala skvělou práci, a nakonec potkala i muže, který mi definitivně pomohl udělat krok k samostatnosti a uzdravení. Bez něj bych to pravděpodobně nedokázala. Ukázal mi, jak může být živo hezký, že stojí za to za něj bojovat a plánovat budoucnost. Že stačí změnit nastavení mysli a že to jde, i když to znamená neustálou práci. Že litovat se nemá smysl, ale je třeba odpustit, naučit se mít ráda a nebýt uzavřená před světem, jen lidem nedovolit ublížit mi. Že je nutné poučit se z chyb a neopakovat, nelhat, nemanipulovat a neustále na sobě makat. Samozřejmě, že změna nenastala ze dne na den, zpočátku byly záchvay jen méně časté a byly tam i oboustranné pochybnosti, zda to vůbec zvládneme. Dnes můžu říct, že jsem už 4 roky neměla myšlenky na sebeublížení, pocity smutku ani prázdnoty. Snažím se obnovit vztahy s rodiči s vědomím, že to nikde není ideální. Ač je to téměř každodenní práce na sobě, ělám to kvůli svým detem, manželovi, ale hlavně kvůli sobě.