Co s námi dělá pracovní stres?

Ve společnosti, která je založena na tržních vztazích, na konkurenčním boji je přirozená snaha podávat co největší výkon, být úspěšný, zvládat všechny situace, překonávat všechny překážky a vyrovnat se s nároky a s požadavky daného úkolu. Výkonová kapacita každého člověka není neomezená a její překročení může mít

negativní důsledky zdravotní a výkonnostní.

V různých situacích a podmínkách pracovního života se objevují nejrůznější technické, organizační a sociální jevy

a události, jež jsou označovány jako pracovní stresory, tj. příčiny, které narušují psychickou rovnováhu, jsou stresogenní, tzn., že vyvolávají jistý stav organismu, tj. stresovou reakci. Odezva na stresor probíhá z počátku zvýšenou funkcí různých orgánů a nutí organismus ke zvýšenému výkonu. Není-li působení stresoru příliš intenzivní, dochází k adaptaci. Jestliže však schopnost adaptace selhává, dochází k narušení psychické rovnováhy, k selhání některých biologicky důležitých funkcí a následně k onemocnění.

Na vznik stresu působí samotné pracovní prostředí. Stresory mohou být fyzikální, chemické a biologické povahy – rizikové stroje, technická zařízení, hluk, vibrace, záření, nevhodné mikroklimatické podmínky (práce v chladu, v horkém prostředí), chemické látky (přímý styk, v ovzduší), rizika infekcí, přenosu nemocí, práce v podzemí, ve výškách, na izolovaných pracovištích apod.

K závažným stresorům patří špatné sociální klima v pracovním kolektivu, jehož příčinou může být častý výskyt osobních konfliktů, nevyjasněné kompetence jednotlivých členů, nerovnoměrné rozložení pracovních úkolů, nevhodný styl řízení, šikana, sexuální obtěžování, nedostatečná či nespolehlivá komunikace, nebo naopak intenzivní sociální aktivity, chybějící opora mezi členy kolektivu a mezi pracovní skupinou a managementem, obavy ze ztráty zaměstnání apod.

Téměř třetina lidí zažila v práci šikanu, a to nejčastěji ze strany nadřízených. Šikana je často příčinou toho, že jsou lidé depresivní a cítí se vyhořelí. Tuto situaci často řeší nadměrným pitím alkoholu a užíváním léků, přičemž oboje přispívá k dalšímu prohlubování depresí. Tím se jen dostávají do začarovaného kruhu.

Nebezpečná může být taktéž monotónnost vykonávané práce. Vykonávání jednoduchých, snadno nacvičených a stále se opakujících úkonů, např. pohybových, administrativních apod., je složkou práce, která pro někoho je stresorem a jiným lidem naopak vyhovuje. Fyziologickou podstatou monotonie je chudé spektrum podnětového pole, tj. opakované dráždění stejných oblastí nervového systému a vznik jejich útlumu – tzv. předspánkový stav. Obvykle dříve či později dochází ke snížení tepové frekvence, krevního tlaku a tělesné teploty. Jde sice o stav, projevující se např. ospalostí, přesycením, snižujícím se pracovním výkonem. Jednotvárnost pohybových úkonů, připoutanost k pracovnímu místu, nevhodná pracovní poloha, jednostranná zátěž určitých svalových skupin má často za následek zdravotní potíže pohybového aparátu, např. poškození šlach, bolesti kloubů a svalů či poškození nervů jako jsou tunelové syndromy, traumatická vazoneuróza apod.

Velkou roli na vzniku pracovního stresu má časový tlak. Vyskytuje se např. u rukodělných činností, u nichž je zavedena úkolová mzda, nebo v administrativě, kde plnění úkolů je časově limitováno (účetní uzávěrky, bilance, inventury apod.). Dále při řízení a kontrole chodu složitých výrobních a dopravních či jiných systémů, kdy pozdní zásah může mít nežádoucí účinky, např. u operátorů v řídících centrech, záchranářů, hasičů, zdravotníků atd.

U psychicky náročnějších činností je časový tlak obvykle provázen pocity napětí, které jsou důsledkem vědomí závažnosti ekonomických ztrát, odpovědnosti za zdraví a bezpečnost osob, obav za postihy (pokuty). V pracovních skupinách, kde je nutná kooperace více pracovníků na provedení určitých operací v čase, může být nerovnoměrné rozložení úkolů, případně snížená výkonnost jednoho pracovníka, příčinou vzniku konfliktů.

S tím souvisí také směnová a noční práce, kdy dochází k porušení rytmicity fyziologických funkcí, probíhajících ve 24 hodinových periodách. Pracovní směny, zejména odpolední a hlavně noční, narušují přirozený průběh změn tělesné a dechové frekvence, pohotovost k tělesné a duševní práci, střídání období bdělosti a odpočinku.

Délka doby, kdy si pracovník zvykne na směnovou práci a na způsob střídání směn (tzv. rotace) je značně rozdílná. Z úrazových statistik je známo, že frekvence selhání a výskyt pracovních úrazů stoupá v nočních směnách a kritickým obdobím je 23. až 5. hodina. Hlavními příznaky špatné adaptace na směnovou a noční práci jsou poruchy spánku, pocity celkové únavy v důsledku tzv. spánkového dluhu, zažívací potíže a poruchy oběhového systému.

Vedle těchto možných zdravotních důsledků na vznik stresu velmi často působí další okolnosti jako je narušení navyklého životního stereotypu (práce v denních hodinách a odpočinek v noci), přesunutí zavedeného způsobu (doby) styku s rodinnými příslušníky (u žen péče o děti), někdy též i omezení sociálních aktivit (styk s přáteli, zájmové činnosti apod.) Negativní duševní odezva, jako je např. psychické napětí, úzkost, strach, pocity beznaděje, sklíčenosti, frustrace, mají za následek vznik tělesných poruch případně psychosomatických chorob. Patří k nim žaludeční a dvanácterníkové vředy, záněty tlustého střeva, některá kožní onemocnění, ischemická srdeční choroba, zvýšený krevní tlak, průduškové astma, záducha, migréna a bolesti kloubů.

Psychosomatické choroby bývají často označovány jako civilizační, u nichž dominantním znakem jsou negativní důsledky moderního životního stylu (zrychlující se životní tempo, zhoršené ekologické podmínky tj. špatné ovzduší, hluk, dopravní problémy, velká koncentrace lidí a další faktory).

A jak jsme na tom? Se svou prací je v ČR spokojeno více než dvaašedesát procent respondentů. V rámci Evropy ovšem patříme k těm méně spokojeným. Mezi nejvýznamnější zdroje nespokojenosti patří plat, pokud by se zvýšil, pro osmdesát procent dotázaných by to znamenalo zlepšení stresové zátěže. Až třicet procent respondentů zvažuje změnu zaměstnání. Podle Radka Ptáčka je nezbytné si položit otázky, zda děláme to, co nás baví a zda se nám v práci daří. Pro mladší ročníky to znamená dobrou volbu profese.

Nejvíce pracovního stresu je údajně spojeno s kontaktem s klienty/zákazníky, a to v 63 %. V současné době se ovšem ukazuje, že stres nemusí být nutně vázaný na charakter profese, ale spíše souvisí s osobnostními charakteristikami a způsoby vyrovnávání se se stresem a životním stylem.  

Od pracovního stresu je jenom krůček k syndromu vyhoření. Jak ho poznáte? Dostaví se pocit únavy, cítíte se, jakoby se vám vybily baterky, nic vás nebaví a všechno postrádá smysl. Člověk se velmi často cítí nedobře fyzicky. Stres a syndrom vyhoření mají i somatické příznaky například pocení, bušení srdce a bolest hlavy, nechutenství či přejídání, padání vlasů, ale i vyrážku na kůži. Může se dostavit plačtivost a přecitlivělost. Syndrom vyhoření je častější u žen a mladších osob, u nichž dochází ke střetu ideálů s realitou.

Nejvyšší výskyt syndromu vyhoření je v profesích s velkou odpovědností, to znamená u manažerů, u lidí na řídících pozicích. K nejrizikovějším povoláním patří hasič, voják, vojenský generál, pilot, policista. Podle vědců z Univerzity ve Wisconsinu patří do první desítky i novináři. Kariérní poradce Dalibor Špok ale upozorňuje, že v ní chybí zdravotníci a sociální pracovníci. Stres totiž podle něho roste tam, kde zaměstnanci rozhodují o osudech druhých lidí a mají odpovědnost za jejich zdraví nebo dokonce životy. Naopak nejméně stresující profese představuje kadeřník, zlatník, univerzitní profesor, výživový poradce nebo třeba knihovník. Syndrom vyhoření údajně nehrozí např. zemědělcům.

Syndromem vyhoření se cítí být dle výzkumu ohrožena třetina respondentů, pětina Čechů má konkrétní příznaky. Výskyt syndromu vyhoření poměrně výrazně vázán na kraj, nejčetněji se vyskytuje v Moravskoslezském kraji. V Praze je vyhořelých osob méně, ale vyhoření je tu vyšší intenzity. Nejméně častý a nejméně intenzivní je syndrom vyhoření na Vysočině.